1. den – neděle 2. května 2010

Let a ubytování

Sraz měl být v 16:00 na ruzyňském letišti (Terminál N2) v odletové hale u informační budky vpravo. Což sice může mnoha lidem připadat jako zcela jasné místo, ale já ho nemohl najít. Byl jsem sice na letišti o půl hodiny dříve, ale až díky telefonním instrukcím od Martina jsem se nakonec přece jen dostal, kam jsem měl. Váha zavazadel do 20 kg mě nijak neomezovala, protože můj kufr jich neměl ani 12. Nerad tahám zbytečné věci.

Prošel jsem letištní kontrolou a po chvíli čekání jsem se dostal až na palubu letadla Boeing 737 letecké společnosti Travel Service. Seděl jsem v přední části letadla vlevo u okénka. Když už jsem byl uvnitř, tak jsem si všem islandským sopkám navzdory konečně začal být jistý, že se náš let opravdu uskuteční. Odlet byl plánován na 17:45, ale povedlo se to až o čtvrt hodiny později. Jelikož venku toho moc vidět nebylo, pustil jsem se po chvíli do studia průvodce po Madeiře, kterého nám poskytla cestovní kancelář S.E.N.

Let trval 4 hodiny a 40 minut, takže by člověk čekal, že jsme přistáli ve Funchalu (ačkoli letiště vůbec neleží na území stejnojmenného hlavního města) ve 22:40. Přeletěli jsme ovšem do jiného časového pásma, takže bylo teprve 21:40. Hodinky jsem na to připravil už doma a v letadle je jen přepnul na druhý čas. Po přistání jsem cestou do příletové haly zkusil vyfotit naše letadlo (obr. 1). Čekání na zavazadla bylo celkem krátké, takže jsme zamířili k autobusu označenému logem cestovní kanceláře Fischer, která měla kromě letenek na starosti i náš rozvoz do hotelů.

Cesta z letiště do Funchalu trvala asi 20 minut. Hotel Orca Praia se nachází na západním okraji Funchalu a byl hned druhou zastávkou autobusu, ale vypadal jako krajně nepravděpodobná stavba. Takže jsme sešli prudkou příjezdovou cestou od silnice k přízemní budově bez oken, ve které se nacházela hotelová recepce. Chvilku poté už jsem od recepčního obdržel plastikový klíč s číslem 704 a pokračoval s Martinem k výtahům. Jelikož recepce byla označena -1, stiskl jsem tlačítko -7, a rozjeli jsme se dolů. Hotel je totiž celý nalepený na skále a recepce tvoří jen jeho vrcholek. Na podlaží -9 je restaurace a z -10 se dá sejít k bazénu a na pláž (poznámka: po zbytek textu už mínusy v označení podlaží neuvádím).

Pokoj byl nad očekávání prostorný a až později jsme zjistili, že díky jeho umístění v zákrutu chodby je dokonce největší na celém patře. Koupelna sympaticky počítala s tím, že v ní budou provádět hygienické úkony oba ubytovaní současně. Martin hned zapnul LCD televizor a začal surfovat kanály (naštěstí to bylo za celý týden poprvé a naposledy). Už se nám nechtělo nic vybalovat, tak jsme jen proletěli koupelnou a zhruba o půlnoci šli spát.

2. den – pondělí 3. května 2010

Funchal

Ráno jsme se rozhlédli z prostorného balkónu (obr. 2) a shledali jsme, že hotel je opravdu chytře postavený, takže my nevidíme na balkón pod námi a shora není vidět na nás. Pokud člověk nestojí až u zábradlí, má dostatek soukromí. Pak jsme sjeli hotelovým výtahem do restaurace (za celý pobyt v hotelu jsem vlastně ani jednou nepoužil schodiště) a začali si vybírat něco k snědku.

O půl desáté měla být informační schůzka u recepce, ale odtud nás poslali do čtvrtého patra, kde nám průvodkyně Šárka nalila čistého madeirského vína a trochu jsme se seznámili. Z naší desetičlenné skupinky jsme s Martinem zřejmě byli jediní dva turisté-začátečníci, ostatní už zřejmě dohromady procestovali celý svět. Ale ano, takhle si to představuji. Společné popíjení poslední večer (jako o rok dříve ve Švýcarsku) už nic nezachrání. Skočili jsme si ještě na pokoje pro pár věcí na cestu a mohlo se vyrážet.

V deset hodin jsme vyšli z hotelu a rovnou se naskládali do mikrobusu (obr. 3), který nás měl vozit až do soboty (i když vozidlo samotné se v průběhu toho týdne jednou změnilo). Doprava po Funchalu mi připadala neskutečná: všude samé tunely, nadjezdy, boční silnice s těžko uvěřitelným sklonem a řidiči, kteří po nich jezdili vyšší než rozumnou rychlostí. Poprvé jsem začal věřit, že bez kola to tu bude lepší.

Mikrobus nás vysadil u kasina, kde jsme si šli vyfotit sochu císařovny Sissi (obr. 4), která si kdysi na Madeiře léčila tuberkulózu. O kus dál se nachází vila Quinta Vigia (dnes rezidence madeirského guvernéra), na které byl madeirský znak včetně dvou tuleňů (obr. 5). Tuleni se v současnosti nacházejí pouze v rezervaci na pustých ostrovech zvaných Desertas vzdálených asi 20 km jihovýchodně od ostrova. U Quinty Vigia se nachází i rozlehlý park, který podporuje tvrzení, že na Madeiře roste všechno, a všemu se tu daří. Množství nejrůznějších okrasných stromů, keřů i květů doplňuje řada různých fontán a voliéry s exotickým ptactvem (obr. 6 až 9). V jižní části zahrady je i pěkný výhled na funchalský přístav. Funchal je oblíbeným přístavem obřích plovoucích hotelů a jako turistická atrakce zde jezdí i motorem dovybavená kopie Kolumbovy lodě Santa Maria (obr. 10)…