|
|
| << | Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 | >> |
| 121. Přírodní bazénky v Porto Moniz | 122. Maják na ostrůvku Ilhéu Mole | 123. Výhled k Ribeira da Janela | 124. Bývalá protipirátská pevnost | 125. Z mořského akvária |
 |
 |
 |
 |
 |
| 126. Ešpada upečená s banánem | 127. Mlha na Pico do Areeiro | 128. Výsadek u Pico das Pedras | 129. Dálnice pro pěší | 130. Dům v Queimadas |
 |
 |
 |
 |
 |
| Zpět na hlavní stranu |
… Není problém vylézt si na nějaký vyšší kus lávy a mít bazénky pod sebou jako na dlani (obr. 121). Podobně jako na východě, i na severu stojí maják na samostatném ostrůvku, tento se jmenuje Ilhéu Mole (obr. 122). Na konci pobřežní promenády je jednak vidět skála s oknem před městečkem Ribeira da Janela, ale také staré (a dnes většinou uzavřené) silnice vytesané přímo ve skalní stěně, které v současnosti nahradily tunely (obr. 123). Také zde stojí bývalá protipirátská pevnost (obr. 124), ve které se nachází mořské akvárium. To má 12 nádrží, přičemž největší z nich obsahuje půl milionu litrů mořské vody. Zde se byl kochat pouze Martin, zatímco my na něj všichni čekali (obr. 125).
Pak už jsme to vzali nejkratší a nejrychlejší cestou do hotelu, to znamená, že jsme podjeli pod Encumeadou víc jak 3 km dlouhým tunelem a byli jsme zpátky na jižní straně ostrova. A k večeři jsem si konečně dal nejlepší z místních specialit, ešpadu zapečenou s banánem a pokapanou marakujovou šťávou (obr. 126). Možná vám to připadá jako podivná úprava ryby, ale chválili ji i lidé, co jinak ryby moc nemusejí. Hned mi bylo jasné, že tohle nejím během svého pobytu na ostrově naposledy.
Pátek nezačal nejlépe. Jednak se do naší skupinky vetřel jedenáctý, český turista jménem Ilja, který mi byl nesympatický po pár minutách. A také naše vrcholová etapa nezačala dobře. První vrstvu mraků jsme sice projeli, ale když nás mikrobus vysadil na Pico do Areeiro (1818 m n. m.) byli jsme už opět v mracích. Viditelnost nestála za řeč (obr. 127) a drobně mrholilo. Takže jsme mohli jít na nejvyšší horu ostrova a nic přitom nevidět. Horalé mezi námi (hlavně Vlastík a Blanka) ovšem zařídili, že jsme to odložili na sobotu, Aldonio přivolal zpátky náš mikrobus a my se vypravili celé pohoří objet, až jsme ze severu dorazili na Pico das Pedras (= hora kamenů; 900 m n. m.), kde začínala původně plánovaná sobotní cesta (obr. 128).
Běžná výchozí cesta k vodopádu Caldeirao Verde sice začíná v Queimadas (= spálený), ale tam na rozdíl od osobních aut nesmí jezdit mikrobusy, takže jsme to měli trochu delší. Ale bylo to po rovině a cesta byla široká jako dálnice (obr. 129). V Queimadas (obr. 130) jsme byli za necelou půlhodinu…