7. den – sobota 8. května 2010

Pico Ruivo

… Dříve, než se cesty opět spojí, projdeme čtyřmi tunely od směšně krátkých až po jeden dvousetmetrový, který bývá nepříjemně mokrý. První tunel začíná přímo pod Pico das Torres (obr. 161) a to kamení (obr. 162) jsem fotil nejspíš v úžasu, že někde není cestička vzorně umetená. Na horách kolem jsou stále vidět zdi připomínající lávové výčnělky (obr. 163) a často jdeme po stezce vytesané přímo do skalní stěny (obr. 164), odkud bývá parádní výhled do údolí (obr. 165). Ve skalní stěně občas byly vysekány i rozměrnější prostory napodobující jeskyně. Tyhle stezky totiž nevznikly kvůli turistům, ale protože přes nejvyšší hory ostrova byla paradoxně nejsnazší cesta ze severního pobřeží k jižnímu. A jelikož ji místní obyvatelé překonávali často s nákladem či stádem ovcí, jednak si ji upravili, a také zřídili nocležiště krytá před rozmary zdejšího počasí, protože kdysi šlo o dvou až třídenní přechod. Dnes se to dá stihnout za den. Cesty se zkrátka hodně zlepšily, a přibylo jich.

Nakonec jsme tedy vylezli až na nejvyšší vrchol ostrova, horu Pico Ruivo (= ryšavá hora; 1862 m), kterou jsme při výstupu asi ze 270° obešli. Moře je vidět jako na dlani, obzvlášť při použití teleobjektivu (obr. 166). V jiných směrech brání výhledu okolní hory (obr. 167). Přímo pod vrcholem hory stojí horská chata (obr. 168). Většina z nás tam nechala batohy, které hlídal náš madeirský průvodce s manželkou. Naštěstí tam skončil i Ilja. Kromě vlastních vrcholových fotografií (obr. 169) to bylo tedy to pravé místo pro fotografii společnou (obr. 170), bohužel bez Blanky (a nejspíš by na ni patřil i Aldonio)…