3. den – úterý 4. května 2010

Poloostrov Sao Lourenço

… Sestoupili jsme ke Casa do Sardinha (obr. 81) a víceméně stejnou cestou jsme se vrátili k mikrobusu. Výlet to byl pěkný a naprosto odlišný od všeho, co teprve mělo přijít. Šárka nás nechala vybrat, zda chceme navštívit jedinou zdejší pláž jménem Prainha, která je asi o 2 km vedle, nebo zda máme zájem o vyhlídku na letiště. Hlasování bylo rychlé a zájem o pláž menší.

Vyrazili jsme tedy na vyhlídku jménem Pico do Facho (= pochodňová hora; odvozeno od bývalých protipirátských hlídek), což je 322 metrů vysoká hora nad městem Machico. Zde roku 1419 přistáli Portugalci na úplném začátku osidlování ostrova. Dnes je zde nákladní přístav a průmyslová zóna. Nás ale zajímal zejména výhled na druhou stranu zálivu, kde se nachází přistávací dráha letiště Santa Catarina (obr. 82). Průvodce sice uvádí zhruba 130 startů a přistání za den, ale na ploše se nehnulo ani kolo a obloha také zůstávala prázdná. Buď bylo ještě před sezónou, nebo šlo o další z důsledků činnosti islandské sopky s nevyslovitelným jménem. Přistávací dráha byla roku 2000 prodloužena na současných 2870 metrů díky tomu, že její značná část stojí na betonových pilířích přímo nad mořem. Lépe je to ovšem vidět z dálnice, která vede tímto lesem 80 metrů vysokých pilířů přímo pod přistávací dráhou.

Večer jsem ještě využil příležitost a vyfotil jsem si Vlastíka s ešpetadou (obr. 83). Když je zde člověk jako měřítko, máte aspoň představu, jaká je to porce masa (o servírování nemluvě).

4. den – středa 5. května 2010

Rabaçal

Další den začínal další vyhlídkou. 580 metrů vysoký útes Cabo Girao má na svém vrcholu vyhlídkovou plošinu. Možnost navštívit druhý nejvyšší útes v Evropě zřejmě vynechá málokterý z turistů, tudíž zde vznikala dopravní zácpa kvůli množství autobusů. Ani samotná vyhlídková plošina není moc velká, takže se člověk musí k zábradlí procpat. Ale jak fotit útes, na kterém stojíte? Nabízí se buď pohled do strany – zde směrem k městečku Câmara de Lobos (obr. 84), nebo dolů na malá políčka u moře (obr. 85). Vyhlídka je úžasná, ale prostě to není tak fotogenické jako třeba Mohérové útesy v Irsku.

Další zastávka sice nebyla zrovna turistická, ale hned vedle supermarketu nad městem Ribeira Brava (= divoká řeka) byl pěkný přítok (obr. 86) do stejnojmenné řeky (obr. 87), která městem protéká. Takhle možná vypadá směšně, obzvlášť v kombinaci s jejím názvem, ale o den později jsme projížděli vzhůru jejím údolím, občas objížděli neopravené úseky stržené silnice po provizorních cestách a míjeli hromady sutin, které byly ještě začátkem roku domy. Takže si tento vodní tok své jméno zase jednou zasloužil.

Po krátké nákupní zastávce jsme pokračovali na západní okraj náhorní plošiny Paúl da Serra (= horská bažina), konkrétně k odbočce nad Rabaçalem. K němu vede úzká silnička, která je uzavřena pro veřejnou dopravu. Jezdí po ní sice kyvadlově mikrobus, ale my se šli projít, takže jsme začali rovnou touto silničkou obklopenou vřesovci (obr. 88). Dolní zastávka mikrobusu je u budovy lesní správy Národního parku (obr. 89), odkud už vychází jedny z nejfrekventovanějších turistických tras na ostrově. Cesty zde vedou v sousedství levád. Člověk za chvilku pochopí, že nemá smysl je nahrazovat nějakými trubkami, protože přítoků mají nespočet od nenápadných čůrků po různě upravené větší proudy vody (obr. 90)…