3. den – úterý 4. května 2010

Poloostrov Sao Lourenço

… Konečným produktem této továrničky totiž je likér z cukrové třtiny Branca, který končí v dřevěných sudech různých velikostí (obr. 61). Zpracování cukrové třtiny je ovšem sezónní práce, takže továrna je v provozu jen něco přes měsíc na jaře. Samotné Porto da Cruz stojí v těsném sousedství Orlí skály (Penha de Águia – obr. 62), která měří 580 metrů. My jsme si obešli menší skály na zdejším pobřeží (obr. 63 – ta postavička nahoře je Mery) a koukali, jak na ně doráží moře (obr. 64). Při jednom čekání na pořádnou vlnu až dole na těch kamenech jsem se dočkal a skončil s pravou nahou ve vodě do půlky lýtka. Levou jsem stihl vyskočit. Bota naštěstí odolala a nohavice za chvíli uschla. Prošli jsme i samotné městečko a pak se opět sešli u mikrobusu.

Pravým turistickým cílem tohoto dne byla Ponta de Sao Lourenço (na ostrově porostlém vavříny je zřejmě svatý Vavřinec všude), tedy poloostrov tvořící nejvýchodnější část Madeiry. Je to nejslunnější a největrnější část ostrova, která se zcela vymyká všemu, co se zde dá vidět. Nad poloostrovem vede příletová dráha ke zdejšímu letišti, ale nám se žádného ocelového ptáka nad hlavami zahlédnout nepoštěstilo. A vlastně ani žádný silný vítr se nekonal.

Hned po vystoupení z mikrobusu (obr. 65) byla vidět úplně jiná krajina, kde byly jen holé skály, a zeleň tvořila jen nízká tráva (obr. 66). To neustále vanoucí vítr nedovolí žádnému keři či stromu, aby se zde uchytil. Cesta začínala dřevěným mostem přes nic (obr. 67) a chvíli nás udivovala upravenými schody různých materiálů. Takto upravené turistické stezky jsou ovšem dalším z typických znaků Madeiry. Vlastně nejsou potřeba žádné turistické značky, protože cesta je všude jasně vidět.

Naším cílem byla jakási oáza jménem Casa do Sardinha obklopená datlovníky (obr. 68). Vypadala, že je kousek od nás, ale cesta se různě klikatila (obr. 69) a skýtala množství vyhlídek na různě barevné skály trčící z moře (obr. 70)…