8. den – neděle 9. května 2010

Pico Grande

… Problém začal, když se ukázalo, že řidič mikrobusu mluví pouze portugalsky a z angličtiny zvládá tak pět až deset slov. Později se ukázalo, že mapu zřejmě v životě neviděl a silnice do zapadlých koutů ostrova nezná. Řekněme, že byl trochu jednodušší. Ale začátek ještě zvládl. Zastavil u fotbalového stadionu Estádio dos Barreiros, který je domovským hřištěm prvoligového funchalského klubu C. S. Marítimo. Stadión ovšem prochází generální přestavbou, takže toto staveniště si vystoupila vyfotit pouze Blanka, nikomu jinému to za to nestálo.

Pak s námi zamířil do středu městské části Sao Martinho a zastavil u hřbitova naproti kostelu svatého Martina (Igreja de Sao Martinho). Jde o relativně novou stavbu, která byla dokončena roku 1918 (obr. 181). Ovšem ještě nověji působila budova na samotném hřbitově (obr. 182). Teď už jsem čekal, že vyjedeme z města a pojedeme do hor, ale řidič nás zavezl na vyhlídku Pico dos Barcelos (355 m n. m.), což je kopec kus nad kostelem Sao Martinho (obr. 183). Buď to byl bonus od cesty, nebo předpokládal, že jsme turisté, tak chceme na vyhlídku. My ovšem chtěli do hor, tedy směrem, kam bylo z vyhlídky vidět také (obr. 184 – ostatně ta špička uprostřed záběru je Pico Grande).

Ještě jsme ani nebyli pryč z Funchalu a přihnal se liják. Ujížděli jsme po hlavní silnici na západ a já si nad mapou párkrát řekl, že teď za tunelem musíme odbočit doprava. Nic. Jedeme pořád dál. Chtěli jsme se ujistit, že nás řidič opravdu veze do Boca da Corrida, ale díky jazykové bariéře, jsme nic nezjistili. Sim (= ano), Boca da Corrida. Když už jsme byli v Ribeira Brava, byl veškerý optimismus na bodu mrazu. Odtud už tam rozhodně žádná cesta nevede. A šofér zatočil na silnici stoupající údolím a zastavil s námi kousek pod Encumeadou. U silnice stála turistická směrovka oznamující, že cesta odsud vede do Boca da Corrida, které je 13 km daleko. To vypadalo jak ze špatného vtipu, ale vystoupili jsme a mikrobus hned odjel. Pršelo jen drobně. Madeirský průvodce Aldonio nám před pár dny tuto cestu rozmluvil s tím, že je uzavřená. Ale co dělat, když už jsme byli tady a odvoz v trapu?

Vyrazili jsme tedy kolem několikajazyčné značky informující nás o nebezpečnosti cesty a řekli jsme si, že uvidíme. Třeba se to dá projít. Hotel pod Encumeadou jsme měli opět jako na dlani (obr. 185) a cesta lesem nejdříve byla zcela bezproblémová (obr. 186). Ale tam, kde ji přetínaly horské potůčky, se úsek vždycky musel přelézt a přeskákat po nějakých kamenech, přičemž velikost a rozsah překážek se stále zvětšovaly (obr. 187 až 190)…