8. den – neděle 9. května 2010

Pico Grande

… Chvílemi drobně pršelo, občas přestalo úplně a i po více jak hodině chůze jsme u cesty potkali obdělávaná políčka místních zemědělců (obr. 191), kteří si v těchto neobydlených oblastech vážně zasluhují obdiv. Překážky v cestě nás ustavičně udržovaly v pozornosti (obr. 192), až začala cesta stoupat. Pokračoval jsem dál nezměněným tempem a občas jsem díky spoustě zákrut někde za sebou spatřil pár barevných bund. Později jsem je přestal vídat úplně. Říkal jsem si, že až narazím na něco, přes co už se nedostanu, nebudou se muset tak daleko vracet. Turistický chodníček někde sjel ze srázu, který byl pod ním (obr. 193), jinde ho přetínaly vymleté brázdy (obr. 194), ale překonat šlo všechno. Lepší bylo nemyslet, kde bych se asi zastavil, kdyby mi ujela noha.

Nakonec se mi naskytl pohled na městečko Curral das Freiras (= dvůr jeptišek) ležící v nadmořské výšce 640 m, ale vlastně na dně kotle tvořeného horami, které ho ze všech stran obklopují (obr. 195). Dostal jsem se na rozcestí, kde vedla cesta dál do Boca da Corrida, nebo odbočovala ke Curral das Freiras. Takže konečně v místech, kam jsme měli v plánu dojít. O pár desítek metrů vedle byla další odbočka vedoucí na vrchol hory Pico Grande. Byl jsem ve výšce zhruba kolem třinácti set metrů nad mořem, takže na vrchol bych se ještě řádně nastoupal. Ale jednak jsem počítal, že nemohu stihnout čas, kdy nás měl řidič čekat v Curral das Freiras, také jsem netušil, jak velký náskok mám před naší pětičlennou skupinkou, a na vrcholu hory stejně seděl mrak, takže bych z toho, že jsem se tam vydrápal, nic neměl.

Tak jsem čekal na zbytek naší skupinky. Před sebou jsem měl vrchol Pico do Serradinho (obr. 196; 1443 m), za sebou cestičku na úbočí hory Pico Grande (obr. 197). Nakonec nás bylo pět, čas pokročil do doby, kdy jsme plánovaný příchod k mikrobusu nemohli stihnout ani náhodou, a Ilja stále nikde. Tak jsem opět vyrazil, abych zjistil, jakou trpělivost má náš šofér. Chvíli se mnou šla také Mery, ale pak se zasekla a zůstala stát. Městečko Curral das Freiras (obr. 198) se přibližovalo pomalu. Sestup (obr. 199) byl dost nepříjemný: soustavně prudký sklon cestičky tvořené mokrými kameny, po kterých jsem kráčel v promočených botách, občas byla na cestičce tráva, po které to ujíždělo, a také hlína dobře klouzala pod podrážkami – a dno té díry pode mnou jakoby se ani moc nepřibližovalo.

Aspoň tady to ovšem řidič znal. Cestička totiž neústila přímo do Curral das Freiras, ale do sousední vesnice Faja dos Cardos, kde hned na nároží proti místní hospůdce stál náš mikrobus. Nad vesnicí ční 1497 metrů vysoká hora, jejíž název se mi nepovedlo zjistit (obr. 200). Byl jsem tak vyřízený, že jsem si dal kafe (tento rok už druhé, a to vlastně během jediného týdne – abych to nepřehnal!) a kus místního koláče. Pak dorazil Martin. Zbytek zřejmě čekal, až začne pršet. Nemuseli čekat dlouho. Když už nás tam bylo pět, dali jsme si také pivo, a sláva!, dorazil i Ilja. Vypadal naprosto zničeně.

Večer se měl hrát nějaký pro místní důležitý fotbalový zápas, takže řidič začal pospíchat. V tom kvapu ještě naposledy zaperlil, když s námi vyrazil opačným směrem! Všechny cesty do hor tu jsou slepé, takže jsme se aspoň podívali, kde přesně končí tahle. Pak už to otočil, prosvištěl s námi Curral das Freiras, kolem skalního staveniště (další tunel na obzoru) se řítil se dál k Funchalu, kde naprosto zapomněl na Ronaldův dům nacházející se ve čtvrti Santo António, kterou jsme měli při cestě. Mně to nevadilo a byl jsem opravdu rád, že naše pekelná jízda skončila u hotelu Orca Praia a mohl jsem z té splašené plechové konzervy vylézt.

V hotelu na záchodě jsem se převlékl do čistého (a suchého) oblečení, a jelikož do odjezdu na letiště zbývala ještě hodina, vyrazili jsme na poslední madeirskou večeři. Ve dvacet hodin se objevil autobus, odvezl nás na letiště, kde jsme se zbavili zavazadel (to mé už nemělo ani 10 kg), někteří i krabic se zakoupenými místními květinami, prošli jsme letištní kontrolou a čekali jsme, co bude dál. Všem poplašným zprávám navzdory přistálo letadlo společnosti Travel Service a o něco později nás pustili na jeho palubu. Tentokrát jsem zase seděl u okénka, ale v zadní části stoje napravo. Takže Madeira byla po startu opět vidět pouze na druhé straně.

Odlet měl být ve 22:30, ale měli jsme půl hodiny zpoždění, které letadlo nabralo cestou z Prahy. Letělo totiž proti silnému větru, který ovšem naši cestu razantně zkrátil. Takže přílet do Prahy měl podle letenky být ve 3:55, ale my dosedli na ruzyňský beton už ve 3:40. Když odečteme jedno časové pásmo, byla cesta zpět o rovnou hodinu kratší než let na Madeiru. Praha nás přivítala podobně nevlídným a zataženým počasím, jaké bylo o týden dříve. Welcome home!